Ve věku 78 let… je tragédie Jaromíra Hanzlíka skutečně srdcervoucí.

Celá republika zná Jaromíra Hanzlíka jako doktora Janderu ze sanitky, jako rozjívené kovboje, jako strýce Pepina, který dokázal překřičet celý sál.
Člověk, který se smál z každého plakátu.
Here, který hrál přes 100 rolí a jehož tvář znala každá česká domácnost.
Ale za tím úsměvem, tím slavným, trochu drzým úsměvem byl příběh, o kterém se moc nemluvilo.
příběh o muži, který celý život hrál postavy pro ostatní a přitom čím dál méně věděl, kdo vlastně hraje tu svoji a aby člověk pochopil, jak se Jaromír Hanzlík stal tím, kým se stal, jak se z opuštěného kluka z rozvedené rodiny stal idol milionů.
Musíme se vrátit na samý začátek. Rok 1948.
Český Těšín.
Pohraničí.
Jaromír Hanzlík se narodil do rodiny, kde se o umění nejen mluvilo, žilo se jim. Otec byl divadelník. Matka pracovala v československé televizi. Na papíře to zní jako pohádka. Jenomže skutečný život má svůj scénář.
Jaromírovi byly teprve tři roky, když se rodiče rozvedli. Tři roky. To je věk.
Kdy dítě ještě ani pořádně neví, co je to slovo rodina a přitom už cítí, co to znamená, když se trhá. Vyrůstal pak s otcem. Matka nebyla daleko, pracovala v televizi, občas ho přibrala jako kompars.
Ale ten každodenní pocit bezpečí, ten klid, že máma je doma, ten chyběl.
A v tom je ta záhada, protože tato chybějící část, toto prázdné místo v dětství možná paradoxně udělala z Hanzlíka takového herce, jakým se stal. Naučila ho hledat sebe v cizích příbězích.
Naučila ho cítit bolest jiných lidí, jako by byla jeho vlastní.
Ale zároveň ho to naučilo jednu nebezpečnou věc. schovávat vlastní bolest co nejhlouběji. Herectví k Hanzlíkovi nepřišlo přes studium, přišlo přes matku, která ho jako malého brávala na televizní natáčení. Nejdřív jen kompars, pak malé role. Pak a to bylo teprve jeho 17 let, první skutečná filmová role. A tady se stalo něco zajímavého.
Jaromír sice podal přihlášku na damu, nejprestižnější hereckou školu v zemi.
Byl přijat, ale nenastoupil. Proč?
Protože ještě předtím, než začal studovat, dostal angažmá přímo v divadle na Vinohradech.
Jedno z nejslavnějších divadel v republice mu otevřelo dveře dřív, než si vůbec stihl koupit učebnice. Tady na těch vinohradských prknech herectví přestalo být koníčkem.
Stalo se domovem. Hamlet, Syranus Bergeraku, Raskolnikov, Oidipus, role, do kterých člověk musí vložit úplně všechno.
A Hanzlík vkládal: “Přesně proto, že měl co. Když na jevišti hrál zradu, sám zradu zažil.
Když hrál opuštění, věděl, jak chutná.” Hereví nebylo pro Jaromíra Hanzlíka kariéra. Bylo to místo, kde konečně mohl říct pravdu. Akorát v jiném jméně. 70 léta. Seriál sanitka. Doktor Jandéra.
Dnes je těžké si představit, co tahle postava znamenala pro tehdejší Českou republiku. Byl to sympaťák, ale ne hloupý. Byl to citlivý muž, ale ne slabouský.
Miliony diváků ho každý týden zvali do obývacího pokoje a pak přišla noc na Karlsteině a s ní Jana Brejchová. Tahle část Hanzlíkova příběhu je tak dramatická, že by z ní byl sám o sobě seriál Prejchová.
Nejkrásnější českáčka své generace byla v tu dobu provdaná za Vlastimila Brockého, legendárního herce, kolegu.
Zamilovali se do sebe přímo při natáčení. Co následovalo? Tři lidé pod jednou střechou. Brocký, Brejchová, Hanzlík sdíleli společný byt. Brocký s Hanzlíkem dokonce sdíleli šatnu ve Vinohradském divadle. Nevíte, jestli to byl moderní přístup nebo naprostý chaos.
Nejspíš oboje. Nakonec brodý ustoupil z cesty a Hanzlík měl po boku nejslavnější herečku země. Zvenku to vypadalo dokonale. Dva hvězdní herci, krásný dům na malé straně, obdiv celé republiky.
Ale uvnitř, uvnitř Hanzlík čím dál více hrál roli muže, který má všechno pod kontrolou.
A to je jedna z nejtěžších rolí, jaká existuje, protože v ní nelze dát repliku špatně. Čím větší sláva, tím větší cena.
A Hzlík platil hned na několika frontách.
Za prvé práce. V době největší slávy hrál doslova bez přestávky. Divadlo, film, televize, rozhlasové hry. Stovka rolí. Vinohradské divadlo mu bralo skoro každý večer. Film přes den. Rodina, někdy, zadruhé, vztahy.
Hanslík byl muž s obrovskou silou charakteru. To, co na jevišti vypadalo jako charma, doma občas přecházelo v přísnost, která bolela. Jeho syn David o tom mluvil v dokumentu České televize upřímně. Táta chce mít všechno nalajnovaný.
Přísný byl opravdu strašně moc.
na okolí i na sebe. Když jsem udělal průšvih, dostal jsem přes držku a šlo se dál.
Tereza Brocká, nevlastní dcera z jeho vztahu s Brejchovou, vzpomínala ještě konkrétněji.
Hanzlík její jako 12iletou dívku podroboval výchovným pohovorům s podpisem smluv o tom, že bude zhasínat světlo v koupelně.
Za třetí, sám se sebou, protože herec, který umí hrát úplně cokoliv, se jednoho dne přestane pamatovat, co je to nehrát.
A tohle byl Hanzlíkův největší problém, ne sláva samotná, ale fakt, že čím víc mu lidé tleskali, tím méně věděl, kdo vlastně stojí za tím potleskem. Přelom 80. a 90. let. Republika se mění.
Sametová revoluce, svoboda, nová doba.
Pro většinu lidí nový začátek pro Hanzlíka konec. Ne proto, že by přestal být slavný, byl pořád. Ne proto, že by neměl nabídky, měl. Ale v roce 1992 udělal něco, co celá republika nepochopila.
opustil vinohradské divadlo. Po teti letech přestal hrát. Syndrom vyhoření.
Dnes to slovo znáte. Tehdy ještě moc ne.
Ale Hanzlík ho znal zevnitř. Jako pocit, kdy vstanete ráno a uvědomíte si, že nemáte co dát, že jste vydali všechno, co jste měli a trochu víc. Vztah s Brejchovou se rozpadl. Vztah se synem byl na bodu mrazu.
Přišlo na to, že David přerušil kontakt s otcem téměř na 10 let. Hanzlík dokonce nepřišel vlastnímu synovi na svatbu.
Žádné kamery, žádné světla, žádný potlesk. Jen muž, který celý život unikal do postav jiných lidí a teď mu nezbylo nic, než stát tváří v tvář sám sobě.
A to bylo zřejmě to nejděsivější. A pak přišla žena, ne herečka, ne kolegyně, Dana Silvínová, Čechošvýcarka, životní láska, která přišla v moment, kdy ji Hanzlík možná nejvíc potřeboval.
Odstěhoval se s ní do Bernu, do Švýcarska, daleko od Vinohrad, od malé strany, od kamery. 15 let v zahraničí.
Investoval do nemovitostí, žil klidným životem. Lidé si mysleli, že je herectví navždy za ním. Ale ta léta v tichu, to nebylo jen odpočívání, bylo to učení. Učení žít bez aplauzu.
Učení být přítomný, ne zahraný, učení říkat pravdu bez scénáře.
A pomalu, velmi pomalu se opravoval i vztah se synem Davidem. Dnes David o otci mluví s respektem a pochopením.
Říká, že tatínek je složitý člověk, ale přizná, že z té přísnosti hodně čerpal.
Tereza Brocká, která kdysi podepisovala smlouvy o zhasínání světla, dnes na Hanzlíka vzpomíná s pobavením.
Zpětně mu jsem vděčná. Pomohlo mi to.
Tahle usmíření se nedějí přes noc. Jsou výsledkem let bolestivých, mlčenlivých, ale nutných. A může být, že tahle schopnost přiznat vinu, udělat krok vstříc je ta nejtěžší role, jakou kdy Jaromír Hanzlík odehrál. Bez kamer, bez textu, úplně sám.
Dnes je Jaromírovi Hanzlíkovi 78 let.
Hraje, když má chuť. Napsal scénář, producoval film. Žije klidně v Praze a v nespekách se svou partnerkou Lenkou Kozlovou, bylinkářkou, která je od showbznysu tak vzdálená, jak je to jen možné. Možná právě to je ten největší důkaz, že se něco opravdu změnilo.
Člověk, který celý život přitahoval ženy ze světlajícího světa herectví, dnes žije po boku ženy, která pěstuje bylinky. Když se dnes řekne Jaromír Hanzlík, lidé si vybaví doktora Jandéru, strýce Pepina, kovboje Honzu. Ale za těmi rolemi je příběh, který je mnohem složitější a mnohem ličtější. Příběh muže, který přišel o rodinu jako malý kluk a celý život to kompenzoval tím, že hrál rodiny jiných lidí. muže, který byl přísný, protože neuměl jinak, který si zlomil kariéru, aby zachránil sám sebe, který přišel o syna a pak ho znovu získal.
Tohle není životopis.
Je to připomínka, že za každou ikonu je člověk, který platí svůj vlastní účet a Hanzlík, ať chce nebo ne, o celý život platil.
Příběh Jaromíra Hanzlíka vás k čemu přivedl? K úvaze, o ceně slávy. O tom, co děláme s lidmi okolo nás, když jsme se, když jsme sami pod tlakem? Napište mi to do komentářů.
Opravdu rád čtu, co si myslíte. A pokud chcete slyšet víc příběhů, které jsou za těmi jmény, za těmi tvářemi z plakátů a titulku, přihlaste se k odběru. M.