Oženil se v 76 letech: Jiří Lábus konečně prozradil, kdo je žena, kterou miluje nejvíc

Přiznám se vám, když jsem poprvé uslyšel větu, že Jiří Lábus ve svých 76 a 70 letech konečně promluvil o nové lásce svého života, na chvíli jsem se zastavil. Ne proto, že by láska v tomhle věku byla něco neobvyklého, právě naopak. Možná je v tomhle věku ještě opravdovější. Už se tolik nehraje na krásná gesta, na dokonalé fotografie a velká slova. Člověk už spíš pozná, kdo mu chybí u kávy a kdo mu chybí v tichu.
Jiří Lábus se narodil 26. ledna 1950 v Praze. Vystudoval damu, prošel divadlem Y. Stal se rumburakem, hlasem Marche Simpsonové, tváří českého humoru, který nikdy nebyl jen hloupým smíchem.
Za svou práci získal i českého lva, ale za tím vším zůstával člověk, který si soukromí pečlivě chránil. A tak se dnes ptáme opatrně, ale upřímně. Když muž, který celý život rozdával smích, promluví o lásce, mluví o ženě, o vzpomínce nebo o klidu, který konečně našel, Jiří Lábus patří k těm hercům, u kterých má člověk pocit, že je zná od jakživa. Stačí slyšet jeho hlas a hned se někde v paměti otevře stará televize.
nedělní odpoledne, pohádka, smích v obýváku a někdo z rodiny řekne:„Jé, to je lábus. Jenže tohle je zvláštní osud. Když vás lidé znají přes role, často zapomenou, že vy sám žádnou roli nehrajete, když přijdete večer domů.” Na obrazovce byl čarodějem Rumburakem, trochu zhrzeným, trochu komickým, ale vlastně až překvapivě lidským.
Rumburak chtěl lásku, jen ji hledal špatnými prostředky. A není to zvláštní.
Zrovna postava, která se stala symbolem Lábusovy popularity, v sobě nesla tak silné téma touhy po přijetí. Pak přišla léta s Oldřichem Kaiserem. Jejich humor byl rychlý, absurdní, někdy až bláznivý.
Ale kdo se podívá pozorněji, uvidí v něm i přesnost. Oni si jen nedělali legraci ze světa. Oni ho poslouchali a potom ho napodobili tak, že jsme se smáli sami sobě. Možná právě proto lábus nikdy nebyl jen komik. On byl pozorovatel, člověk, který viděl maličkosti, pauzu mezi dvěma větami, trapnost v obyčejném rozhovoru, smutek za veselým obličejem.
A tohle se nedá naučit jen ve škole.
To musí člověk nějak prožít. Méně se ale mluvilo o tom, jaký je v soukromí. Sám o sobě v rozhovorech mluvil spíš zdrženlivě.
Nebyl typ, který by se rád ukazoval na večírcích, rozdával fotografie z dovolené a vysvětloval světu, s kým snídá. Někteří lidé tomu říkají tajemnost. Já bych řekl sebeobrana. A tady se nabízí první otázka. Pro vás, myslíte si, že slavný člověk má povinnost ukázat nám i své soukromí, nebo má právo nechat si aspoň jednu místnost života zamčenou? Jiří Lábus se nikdy neoženil.
Nemá děti. To jsou fakta, o kterých se v médiích často mluvilo. Ale pozor, fakta nejsou rozsudek. To, že někdo nežil podle obvyklého scénáře, ještě neznamená, že jeho život byl prázdný.
Někdy je jen jinak poskládaný. A možná právě v tom je lábus pro tolik lidí zajímavý. Není to hvězda, která by se předváděla. Je to muž, který umí být směšný, aniž by ztratil důstojnost. Umí být laskavý, aniž by z toho dělal plakát.
a umí mlčet tak dlouho, až si ostatní začnou domýšlet věci, které možná nikdy nebyly řečeny. A pak se objevila slova, která vždycky zvednou pozornost. Nová láska. U Jiřího lábuse to zní skoro jako malý zázrak.
Ne proto, že by si lásku nezasloužil, právě naopak, ale protože u něj jsme si zvykli, že podobné věci nekomentuje, že když přijde řeč na osobní život, usměje se, odvede pozornost, řekne něco vtipného a dveře se zase potichu zavřou.
Jenže stáří má zvláštní vlastnost.
Člověk už najednou nechce nosit tolik masek. Některé věci, které ve 40 zamete pod koberec, v 76 letech sedí vedle něj u stolu a mlčí. A to mlčení je někdy hlasitější než celá tisková konference.
Když se tedy začalo mluvit o tom, že Jiří Lábus mohl promluvit o nové lásce, mnoho lidí si okamžitě představilo tajemnou ženu. Někdo mladší, někdo z divadla, někdo, kdo mu vrátil jiskru do očí. Známe to. Fantazie veřejnosti pracuje rychleji než ověřené informace, ale tady musíme být féroví.
Oficiální potvrzení nové partnerky není veřejně doložené. A pokud se kolem toho objevují dohady, pak jsou to právě jen dohady. Můžeme říct podle některých spekulací. Můžeme říct, fanoušci si všimli. Můžeme říct, vyvolalo to otázky.
Ale neměli bychom říkat takhle to je.
Protože u člověka, který si celý život chránil soukromí, je snadné překročit hranici.
A někdy to ani nevypadá jako útok, vypadá to jako zvědavost.
Jenže i zvědavost umí bolet, pokud je ta nová láska opravdu člověk, pak mu přejme ticho. Ticho, bez blesků fotoaparátů, bez podezřívavých titulků, bez posměchu.
A pokud je tou novou láskou něco jiného, třeba klid, divadlo, knihy, přátelé, svoboda, pak je to možná ještě krásnější, protože řekněme si to upřímně, kolik lidí v pozdějším věku objeví, že láska nemusíš vždycky přijít v podobě svatby, prstenu a společné adresy. Někdy přijde jako chuť ráno vstát, jako telefonát od starého přítele, jako věta dneska se mi ještě chce. A to je věta, která má obrovskou cenu. Pokud bych byl na jeho místě, asi bych také váhal, co říct nahlas. Když jste celý život známý, každé slovo vám může někdo otočit. Řeknete rád svůj klid. A druhý den se píše, že jste osamělí. Řeknete: “Láska je důležitá” a hned se hledá jméno ženy. Řeknete jsem spokojený. A lidé vám stejně nevěří.
Není to trochu nespravedlivé? Na Jiřím Lábusovi je fascinující jedna věc.
Vždycky působil jako člověk, který dokáže rozesmát místnost, ale přitom se v něm skrývá tichý ostrov.
Něco, kam se nikdo nedostane bez pozvání. A možná právě proto na nás téma jeho lásky tak působí.
Nejde jen o bulvární zvědavost, aspoň doufám, že ne. Jde o něco hlubšího.
O otázku, jestli člověk, který zůstal bez klasické rodiny, může být opravdu šťastný. A tady bych byl velmi opatrný.
My často měříme cizí život svým pravítkem. Řekneme, neměl ženu, neměl děti, tak mu něco chybělo. Ale kdo nám dal právo vědět, co komu chybí? Někdo má plný dům a přesto je sám. Jiný žije sám a má kolem sebe svět, který ho drží.
Samota není vždycky trest. Někdy je to volba, někdy obrana, někdy zvyk a někdy také prostor, kde člověk může konečně slyšet vlastní myšlenky. Jiří Lábus často představoval postavy, které byly trochu mimo hlavní proud. Zvláštní, přehnané, směšné, někdy dojemné. A možná je v tom kus pravdy i o něm. Ne ve smyslu karikatury, ale ve smyslu odvahy nebýt úplně jako ostatní. V mládí se od člověka čeká, že bude budovat kariéru, rodinu, jméno, dům. V pozdějším věku se od něj čeká, že bude vzpomínat. Ale co když někdo v 76 letech nechce jen vzpomínat? Co když ještě pořád něco objevuje? Co když se ještě pořád učí mít rád? To je podle mě nejsilnější část celého příběhu. Ne to, jestli po jeho boku stojí nějaká žena. Ne to, jestli někdo někoho zahlédl v kavárně, ale představa, že člověk může i po 70 říct nejsem hotový. Ještě ve mně něco žije. Tohle by možná měli slyšet hlavně ti, kteří si myslí, že po určitém věku už se jen dožívá. Ne. Člověk se může zamilovat do klidu, do práce, do zahrady, do hlasu v telefonu, do staré písničky, do možnosti říct ne, do toho, že už nemusí nikomu nic dokazovat. A teď se vás zeptám, není právě tohle jedna z největších lásek života?
Konečně přijmout sám sebe bez vysvětlování, bez masky, bez omluv. U slavných lidí je těžké rozlišit, co je skutečnost a co je obraz. Veřejnost miluje tvář, hlas, roli. Ale doma nezůstává rumburak, doma nezůstává margž, doma nezůstává postava z estrády, doma zůstává člověk unavený, veselý, tvrdohlavý, citlivý. prostě člověk. A možná právě proto by nás jeho případná slova o lásce měla dojmout, ne rozdráždit.
Protože když někdo, kdo tak dlouho mlčel, najednou pustí ven, byť jen malou větu, neměli bychom se na ni vrhnout jako supy. Měli bychom ji nechat dýchat.
Někdy je největší důvěra v tom, že člověk neřekne všechno. A tak se na celý příběh Jiřího Lábu se dívejme laskavě.
Je mu 76.
Za sebou má desítky let práce, role, které přežily svou dobu, hlas, který zná několik generací a humor, který se nedá jednoduše napodobit, ale především má za sebou život, který patří jemu, ne nám, ne titulkům, ne komentářům pod články.
Pokud opravdu promluvil o nové lásce, pak mu ji přejme. Ať už má podobu člověka, tichého domova, divadla, přátelství nebo obyčejného rána, kdy se člověk probudí a řekne si: “Ještě je dobře.” A pokud je to celé jen vlna, doměnek, pak je to pro nás připomínka, že se máme ptát jemněji. Ne každý příběh potřebuje odhalení. Některé příběhy potřebují úctu. Jiří Lábus nás učil smát se, ale možná nás teď, aniž by o to usiloval, učí ještě něco jiného. Že lidský život nejde měřit podle toho, jestli odpovídá představám ostatních. Že samota nemusí být prohra, že láska nemusí mít vždycky stejnou tvář a že i člověk, který nás baví, má právo nebýt pořád veselý. Možná je právě v tom jeho největší kouzlo, ne v Rumburakovi, ne v televizní slávě, ale v tom, že zůstal svůj. A teď mi napište do komentářů, co podle vás znamená nová láska v pozdějším věku. Je to člověk nebo spíš nový pokoj v duši? Pokud vás dnešní vyprávění oslovilo, dejte videu like. Sdílejte ho s někým, kdo má Jiřího Lábuse rád.
a přihlaste se k odběru. Tady totiž nehoníme senzace. Tady se snažíme dívat na známé tváře trochu ličtěji a možná i sami na sebe.