V 95 letech Jiřina Bohdalová prolomila mlčení a přiznala to, co jsme všichni tušili.

Přiznám se vám, když jsem poprvé zaslechl, že Jiřina Bohdalová má v 95 letech mluvit o nové lásce, na chvíli jsem se usmál neposměšně, spíš s obdivem, protože srdce přece nemá občanský průkaz a už vůbec se neptá, kolik svíček bylo na posledním dortu. Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931 v Praze. Před kamerou stála už jako dítě. Později vystudovala damu. Začínala u Jana Vericha v divadle ABC a během téměř 90 let vytvořila desítky filmových, televizních i divadelních rolí. Její hlas provázel večerníčky, její humor celé generace a její dramatické postavy připomněly, že za smíchem někdy bývá pořádný kus bolesti.
Diváci ji milovali v chalupářích, ve světácích, v nesmrtelné tetě či ve Fany.
Za celoživotní práci získala cenu tálie, dva české lvy a také řád bílého lva.
Jenže žádná medaile neumí obejmout člověka. Když se večer zavřou dveře. V roce 2026 oslavila 95y a znovu se ohlédla za životem, který byl mnohem složitější než televizní úsměv, ale řekla opravdu, že našla nového partnera. Nebo jsme slovo láska pochopili příliš rychle. Právě tady začíná příběh, který možná není o senzaci, ale o něčem mnohem vzácnějším.
Jiřina nepřišla k herectví porovné červeným kobercem potažené cestě. Na damu jí přijali až na potřetí. Předtím učitel na základní škole v Ostravě a člověk si skoro představí, jak asi vypadala její hodina. Děti potichu, paní učitelka se podívá.
A i poslední lavice okamžitě ví, že dnes se zlobit nebude. Za lehkostí však stála tvrdá zkušenost. Její otec byl v 50.
letech zatčen a odsouzen za protistátní činnost. Zadržena a vyslýchána byla krátce i ona. Mladá žena, která chtěla hrát divadlo, se náhle učila úplně jinou roli. Vydržet strach, pomáhat rodině a neztratit vlastní tvář. Možná právě tehdy vznikla její pověstná odolnost, ne jako póza, ale jako způsob přežití. V soukromí prožila manželství se sejismologem Břetislavem Stašem. S nímž měla dcéru Simonů. Ta se později stala uznávanou herečkou a mezi oběma ženami zůstalo silné rodinné pouto. Pak přišel Radoslav Brzobohatý, charismatický herec, partner před kamerou i v životě.
Jejich manželství trvalo od roku 1970 do roku 1982 a jeho konec nebyl jednoduchý. Přesto se po letech znovu setkali ve filmu Vrásky.
z lásky. Není zvláštní, jak někdy život dovolí uzavřít starou ránu až ve chvíli, kdy už jsme přestali čekat. Méně známé je, že Bohdalová dlouho nedostávala hlavní filmové role tak snadno, jak by se dnes mohlo zdát. Její první velká hlavní úloha přišla až ve 33 letech.
Přesto se z ní stala osobnost, která spojila černobílou kinematografii s dnešní televizí. Na obrazovce dokázala během jediné minuty přejít od přísného pohledu k nakažlivému smíchu. A hlas ten poznali i děti, které ještě neuměly přečíst její jméno. Díky rákosníčkovi, křemílkovi achomůrkovi či malé čarodějnici. Nevyhrála tím, že by měla všechno jednoduché. Vyhrála tím, že se pokaždé vrátila. A teď k tomu, co mnohé zajímá nejvíc. Po boku Jiřiny Bohdalové se poléta objevoval slovenský podnikatel a právník Lubomír Focko. Doprovázel ji na společenské akce, rodinné oslavy a média o jejich blízkosti opakovaně spekulovala. Sama herečka v minulosti naznačovala, že jejich vztah stojí především na přátelství, porozumění a schopnosti být si navzájem oporou.
Někteří jej označovali za partnera, jiní za dlouholetého přítele. Přesné pojmenování však vždy patřilo hlavně jim dvěma. Ve březnu 2025 ji například doprovodil na oslavu 7 dcery Simony Stašové. Fotografie znovu vyvolaly otázky. Je to muž jejího života dnes. Je to přátelství hlubší než veřejnoství? nebo jen hledáme romantický příběh tam, kde existuje něco klidnějšího a možná pevnějšího. Žádné důvěryhodné veřejné potvrzení, že by Jiřina Bohdalová v 95 letech oznámila zcela nového milostného partnera, ale není k dispozici. A to je důležité říct nahlas. Titulky někdy přidají růži i tam, kde někdo přinesl jenštník. Pokud je mezi ní a dlouholetým společníkem láska, veřejnost nezná její přesnou podobu. A pokud jde o hluboké přátelství, není přece o nic méně cenné.
V dokumentu uvedeném k jejím 95 se Bohdalová otevřela především při vzpomínce na Radoslava Brzobohatého, kterého tvůrci označili za lásku jejího života. mluvila i o lítosti a o věcech, které už nelze vrátit. Pokud bych byl na její místě, asi bych také pečlivě vážil každé slovo. Protože po 90 letech na očích veřejnosti člověk dobře ví, že jedna věta může druhý den žít úplně jiný život, než její autor. Takže kdo je tou novou láskou? Možná jsme celou dobu čekali jméno muže. Jenže odpověď může být mnohem prostí. Ve vysokém věku už láska nemusí znamenat velká gesta, tajné schůzky ani prsten schovaný v dezertu.
Někdy znamená, že vám někdo zavolá večer, že vedle vás mlčky sedí, že se zeptá, jestli kde jste jedli a vy mu odpovíte, že ano, i když vám jste měli jen dva rohlíky a kávu. To známe Vitě, Jiřina Bohdalová během života přišla o lidi, které milovala. Zažila rozchod, pozdní smíření, smrt bývalého manžela i odchody kolegů. S nimiž rostla celá česká kultura. Krátce před svými 95 zrušila část veřejných akcí po úmrtí své sestry Jaroslavy. A právě tady získává její věta a jede se furt dál. Jinou váhu. Není to bezstarostný slogan. Je to rozhodnutí člověka, který ví, že dál se někdy jede se slzami v očích. Možná tedy prolomila mlčení ne tím, že představila nového muže, ale tím, že dovolila veřejnosti zahlédnout, koho a co opravdu milovala. Radoslava, rodinu, práci, publikum a navzdory všemu stále i samotný život. Dokument k jejím narozeninám ji popsal jako ženu, která nikdy nepřestala milovat život a svou práci. To není malá věc. V 95 je to skoro vyznání. Kolik lidí se po zklamání uzavře už ve 40?
Kolik z nás si řekne, že už nebude nic očekávat, aby nás nic nebolelo? A pak se díváme na ženu, která prožila válku, politický tlak, rodinný strach, veřejné soudy i osobní ztráty a přesto si nechala humor.
Možná trochu ostrý, občas jako jehla, ale pořád živý. Sláva totiž samotu nevymaže. Potlesk je hlasitý, ale po představení stichne. Kamera zabere tvář.
nepokoj návratu domů. A člověk může být milován miliony diváků. Přesto potřebuje jednoho konkrétního člověka, který se neptá na roli, ale na to, jak mu skutečně je. Ve stáří se navíc kruh blízkých přirozeně zmenšuje. Telefon zvoní méně často, některá jména už nejdou vytočit a vzpomínky začnou zabírat víc místa než plány. Právě proto může obyčejná přítomnost druhého člověka znamenat víc než všechna velká vyznání.
Co myslíte vy? Je láska ve stáří opatrnější nebo naopak pravdivější?
Protože už není čas hrát hry a musí mít hluboký vztah vůbec nálepku, aby byl skutečný.
Příběh Jiřiny Bohdalové nám připomíná jednu jednoduchou věc. Neměli bychom rozhodovat za druhého člověka, koho miluje a jak se jeho láska má jmenovat.
Možná je po jejím boku muž, který jí dává pocit bezpečí. Možná je to přítel, který se stal rodinou.
Možná jsou největšími láskami její dcera, vnuci, práce a lidé, kteří se smějí ještě dřív, než Jiřina dokončí větu. A možná její nová láska není nová osoba, ale nový vztah k času, který jí zbývá. Méně strachu, méně vysvětlování, více vděčnosti. Jisté je pouze to, co bylo veřejně dolůženo. V 95 letech se ve velmi osobním dokumentu vrátila k Radoslavu Brzobohatému, ke své rodině i k práci. Žádné oficiální oznámení zcela nového partnera potvrzeno nebylo a možná je dobře, že část příběhu zůstává jen její. Veřejnost má právo obdivovat umění. Nemá automaticky právo vlastnit každé tajemství umělce.
Neodsuzujme tedy příliš rychle ani ji, ani muže, kteří se objevili po jejím boku, ani novináře, kteří hledají silný příběh. Jen si vždy připomeňme, že za titulkem je člověk. Člověk, který se směje, aby unesl smutek, který mlčí, aby něco ochránil a který může v jakémkoliv věku znovu milovat třeba člověka, třeba rodinu nebo prostě další ráno. Jestli vás tento příběh přiměl na chvíli se zastavit, dejte videu palec nahoru.
Sdílejte ho s někým, kdo ví, že na lásku není nikdy pozdě a přihlaste se k odběru. Budeme společně dál objevovat příběhy slavných lidí tak, jak si zaslouží, s úctou, bez rychlých soudů a s trochou lidského tepla. M.