Jiřímu Lábusovi je téměř 80 let a jeho život byl docela smutný.

Téměř 80 letetý Jiřího Habus žije bez manželky, bez dětí, bez rodiny, která by ho večer čekala za dveřmi. Jen ticho bytu, které si kdysi zvolil jako svobodu. Ale za klidnou tváří oblíbeného herce se skrývají lásky, před nimiž utekl, bolestná slova o citovém mrzákovi i zvěsti o mužské lásce, které jeho život nikdy zcela neopustily.
Na jevišti působil Jiří Lábus vždycky jako člověk, který má svět pod kontrolou. Stačil jeden pohled, jedna pauza, jedno nepatrné pozvednutí obočí a diváci se smáli ještě dřív, než vůbec dořek větu. Patřil k těm hercům, kteří nepotřebovali velká gesta, protože jejich síla vycházela z něčeho hlubšího, z přesného rytmu, z inteligence, z pozorování lidských slabostí.
Uměl zahrát komiku tak, aby nebolela a bolest tak, aby se jí člověk dokázal pousmát. A právě proto ho publikum přijalo s takovouhou.
Byl známý, byl úspěšný, byl oblíbený.
Ve filmu, v televizi, na divadle i v rozhlase zanechal stopu, kterou nelze přehlédnout.
Pro mnoho lidí se stal součástí jejich dětství, večerů u obrazovky, rodinných nedělí i nostalgických vzpomínek na dobu, kdy se humor zdál být jednodušší a lidé k sobě o něco blíž. Jenže čím jasněji zářil před kamerou, tím větší stín se za ním táhl v soukromí. Tam, kde by jiní po představení spěchali domů za ženou, dětmi, teplou večeří a obyčejným chaosem rodinného života, lábus často mířil do ticha. A nebylo to ticho cizí, nechtěné, náhodné. Bylo to ticho, které si sám vybral. Ticho v němž nemusel nikomu vysvětlovat, proč přišel pozdě.
Ticho, v němž nemusel poslouchat výčitky, starosti ani otázky. Ticho, v němž byl pánem každého okamžiku.
Říkal, že se mu líbí ten pocit, když přijde domů, otevře dveře a nikdo tam není. Žádné, kde jsi byl, žádné, co bude zítra. Žádné musíme si promluvit.
Jen on, jeho věci, jeho dech a prostor, který po něm nic nechce. A tady začíná zvláštní rozpor jeho života. Muž, který tak dokonale rozuměl postavám, které hrál, se sám sobě v lásce často ztrácel.
Muž, který dokázal vyvolat emoce u stisíců lidí, se bál emocí, když přišli příliš blízko.
V minulosti měl vážné vztahy. Nebyl to člověk, který by nikdy nemiloval, který by nikdy nestál na prahu společného života. Naopak, některé jeho lásky došly tak daleko, že se začalo mluvit o svatbě, o společném domově, o budoucnosti, která by měla jméno, řád a závazek. Jenže právě ve chvíli, kdy se vztah přiblížil k hranici, odkud už není snadné utéct, se v něm cosi sevřelo.
Strach, panika, dětský odpor k dospělosti, možná všechno najednou. A Jiří Lábus ustoupil, ne jednou, opakovaně.
Sám o sobě mluvil s až odzbrojující otevřeností. Nazýval se sopcem, egoistou, velkým dítětem v těle dospělého muže.
Neumlouval to romantickými frázemi.
Neobaloval svou samotu do vznešených slov o osudu. Přiznával, že se necítí být mužem pro rodinu, že neumí pečovat o druhého tak, jak by bylo třeba, že neumí nést každodenní odpovědnost manžela a otce. A tak se místo role hlavy rodiny znovu a znovu vracel k roli herce. Tam měl text, partnera, režii, Potlesk. Tam věděl, kdy přijde pointa. V životě ale žádný scénář neexistoval. Tam se musel improvizovat s city, s trpělivostí, s kompromisy a právě tam se cítil nejistý.
Možná je v tom největší tragédie tichých samotářů. Zvenčí vypadají svobodně, nezávisle, silně. Nikomu se nezodpovídají, nikdo jim neorganizuje čas. Nikdo je neruší v jejich světě. Ale po letech se člověk musí zeptat, kdy se svoboda začne podobat prázdnotě, kdy se vybrané ticho promění v ozvěnu a kdy se dveře, které se kdysi zavíraly před povinnostmi, začnou zavírat i před láskou.
U Jiřího Lábuse zůstala tato otázka viset ve vzduchu mnoho let a čím byl starší, tím zřetelněji se ukazovalo, že za humorem, za popularitou a za obrazem milovaného umělce stojí člověk, který dokázal naplnit sály smíchem, ale vlastní domov nikdy nenaplnil rodinným hlasem.
Abychom pochopili, proč Jiří Lábus celý život utíkal právě ve chvíli, kdy se láska měla změnit v závazek, musíme se vrátit zpátky. Ne do záře reflektorů, ne do televizních studií, ne na premiéry, kde se směje, tleská a gratuluje. Musíme se vrátit do prostoru mnohem tižšího, do dětství, do rodiny, do světa, kde se člověk učí, co znamená blízkost. Právě tam se totiž často rodí věci, které pak v dospělosti neumíme pojmenovat. Strach z odpovědnosti, strach ze ztráty svobody, strach z toho, že nás někdo bude potřebovat příliš. A také nebezpečně pohodlný pocit, že je snažší zůstat dítětem, než se stát mužem, o kterého se někdo opře.
Lábus o sobě později mluvil jako o velkém dítěti. To není jen vtipná herecká sebezzující poznámka. V jeho případě to zní skoro jako klíč k celému příběhu. Velké dítě se umí radovat, umí být hravé, umí nacházet fantazii tam, kde jí dospělí už dávno odložili. A právě takový dar je pro herce požehnáním.
Bez vnitřního dítěte by možná nikdy nemohl být tak živý, tak přesný, tak nezaměnitelný.
Jenže to, co pomáhá na jevišti, může doma bolet. Protože manželství nevyžaduje jen hravost, vyžaduje i obyčejné věci, které nevypadají poeticky. Postarat se, vydržet, ustoupit, vyslechnout, omluvit se, nést únavu druhého člověka, být přítomen i ve dnech, kdy není potlesk. A právě s tím měl podle vlastních slov potíž. Ne, že by neznala lásku, ne, že by kolem něj nebyly ženy. Byly vážné, skutečné, blízké. Některé se k němu dostaly tak blízko, že se začala rýsovat svatba.
Jenže pak se spustil známý mechanismus.
Jako byy se v něm rozsvítilo varovné světlo. Ještě krok a už nebude cesty zpět. Ještě krok a ticho doma nebude jen jeho. Ještě krok.
A za dveřmi nebude svoboda, ale očekávání.
A tehdy Jiří Lábus couval sám, dobrovolně, někdy možná s úlevou, jindy s pocitem viny, ale vždy směrem od hnízda, které se mohlo stát rodinou.
Jedna z jeho nejznámějších vztahových epizod působí skoro jako scéna z hořké komedie. přivedl dívku domů do rodinného prostředí, kde se mělo možná potvrdit, že je mužem připraveným na vážný život.
Jenže stačila jedna věta. Babička pateně bez zlého úmyslu prohodila, že maminka je v blázních a že chlapeček doma pije mlíčko.
Věta, která mohla být v rodině vyslovena sněhou a samozřejmostí, najednou dopadla jako kámen. Pro mladou ženu to nebyla roztomilost, byl to obraz. Obraz muže, který je stále něčím synem, stále něčím dítětem, stále příliš pevně připoutaný k domácímu bezpečí.
A možná jsi v tu chvíli položila otázku, kterou by si položila nejedna žena. Může se z někoho takového stát manžel? Může se stát otcem, nebo budu jednou pečovat nejen o rodinu, ale i o něj? Po této příhodě vztah rychle skončil. Na venek to může znít úsměvně. skoro banálně.
Jenže za banálními okamžiky se někdy láme celý osud. Jedna věta odhalí to, co se dlouho skrývalo. Jeden pohled partnerky prozradí, že už nevidí muže, do kterého se zamilovala, ale chlapce, který se bojí vyrůst. A Jiří Lábus jakoby tímto příběhem sám sobě nastavil zrcadlo. Nebyl neúspěšný proto, že by mu chyběl talent. nebyl osamělý proto, že by ho lidé neměli rádi. Naopak lidé ho milovali, ale láska publika je bezpečná.
Přichází z dálky, po představení tleská a pak odejde domů. Láska partnerky zůstává, ptá se, čeká, chce odpověď.
Možná právě proto se později dokázal smířit s pověstí člověka zvláštního, uzavřeného, těžkopřístupného.
V jeho samotě nebyla jen hrdost, byla tam i obrana. Obrana před zklamáním druhých. obrana před vlastní neschopností být tím, kým by si přál být. A možná i obrana před pravdou, že někteří lidé dokážou rozdávat radost celému národu, ale když mají položit ruku na stůl ve vlastní kuchyni a říct zůstanu, zjistí, že jim hlas selže.
U Jiřího Lábuse se tento hlas zadrhával po celý život a právě z tohoto zadrhnutí vyrostly pozdější fámy, bolestná slova i nálepka, která ho měla pronásledovat déle než mnohé role.
Byla léta, kdy Jiří Lábus patřil k těm tvářím, které diváci nemuseli představovat. Stačilo, aby se objevil na obrazovce, vstoupil na jeviště nebo promluvil svým nezaměnitelným hlasem a místnost jakoby se na okamžik nadechla.
V jeho projevu bylo něco laskavého, trochu podivínského, ale zároveň přesného a hluboce lidského.
Ten uměl rozesmát bez křiku, dojmout bez patosu, proměnit obyčejnou repliku v okamžik, který se usadil v paměti.
Publikum ho milovalo, protože v něm nevidělo jen slavného herce. Vidělo člověka, který rozumí malým slabostem, trapnostem i smutkům života. Jeho kariéra působila pevně a důstojně. Film, televize, divadlo, rozhlas. Všude zanechával stopu. Nebyl hvězdou, která by potřebovala okázalé večírky, skandály a neustálý hluk kolem sebe. Spíš připomínal muže, který po potlesku tiše zmizí v zákulisí, odloží kostým, setře z tváře úsměv postavy a vrátí se do světa, kam už kamery nesmějí. A právě tam začínal jeho největší rozpor. Na scéně byl obkopen lidmi, světlem, smíchem a pozorností.
Doma ho však čekalo ticho. Ticho, které si sám zvolil. Ticho, které dlouho považoval za svobodu. Sám říkal, že má rád pocit, když po práci přijde domů, otevře dveře a nikdo tam není. Nikdo se neptá, kde byl. Nikdo nechce vysvětlení.
Nikdo po něm nežádá roli manžela, otce, hlavy rodiny. Jen klid, jen prostor, jen možnost být sám sebou bez povinností.
Jenže svoboda má někdy dvě tváře. V máí může vypadat jako vítězství, ve stáří jako prázdná místnost. To, co kdysi chránilo, může později bolet. To, co bylo úlevou, se může změnit v ozvěnu.
Čím déle zůstával bez ženy a dětí, tím více se veřejnost ptala: Proč se nikdy neoženil? Proč po jeho boku není žádná stálá partnerka? Proč o svém soukromí mluví tak málo?
Mlčení kolem jeho osobního života se postupně stalo půdou pro dohady. V prostředí, kde se o slavných lidech šeptá často rychleji, než oni sami stačí cokoli vysvětlit, se začaly šířit zvěsti o jeho orientaci.
Někteří tvrdili, že za jeho samotou není jen strach z manželství, ale láska k mužům. Tyto řeči ještě zesílily kvůli jeho dlouholetému přátelství s Odřichem Kaajerem. Byli sehr, blízcí, rozuměli si v humoru i v tichu. Jejich spojení působilo tak přirozeně, až si ho část veřejnosti začala vykládat po svém.
Jenže Jiří Lábus podobné doměnky nikdy nepotvrdil. Neudělal z nich vyznání ani okázalou obranu. Zůstal u svého mlčení, které ho chránilo, ale zároveň kolem něj stavělo další záhadu. A tak před národem stál muž, který dokázal otevřít duši každé postavy, kterou hrál, ale vlastní citový svět nechával zavřený za dveřmi.
Za nimiž nebyl potlesk, jen klid a možná i samota. V životě člověka existují věty, které čas odnese, zabolí, ale vyblednou. A pak jsou věty, které zůstanou pod kůží jako střep. U Jiřího Lábuse měla taková věta podobu krutého označení. Citový mrzák. Řekla mu ji žena, která ho neznala jen jako slavného herce a milovaného komika. Znala ho jako muže v soukromí. Muže, který se uměl přiblížit, ale nedokázal zůstat. Muže, který dokázal být něžný, zábavní, možná i pozorný, ale když se vztah začal měnit v opravdový závazek, couvl.
Citový mrzák není obyčejná výčitka.
Neznamená jen ublížil si mi. Znamená něco mnohem tvrdšího. Něco v tobě chybí.
Schopnost vydržet blízkost. Schopnost nést lásku druhého člověka. Schopnost být oporou, když už nejde jen o krásné chvíle, ale o obyčejný každodenní život.
A právě proto ta slova musela bolet.
Lábus později přiznával, že ho zasáhla a že se mu vrla hluboko do paměti.
Možná proto, že v nich slyšel ozvěnu pravdy, před níž nebylo snadné utéct.
Vždyť on sám o sobě mluvil s odzbrojující otevřeností. Říkal, že je sobec, egoista, velké dítě. Neuměl si představit, že by nesl odpovědnost manžela nebo otce. Nedokázal se vidět jako muž, který se stará, plánuje, ustupuje a každý den znovu potvrzuje: “Jsem tady.” měl rád svůj klid, svůj rytmus, své ticho po návratu z divadla.
Jenže vztah není jen něha, když se oběma chce. Vztah je i únava, nemoc, mlčení u stolu, obava od druhého, schopnost nepoložit kabát a neodejít, když se atmosféra stíží.
Jedním z nejvážnějších vztahů jeho života byla láska k Ivoně Krouské, ženě spojené s pražskou zoologickou zahradou.
Nebyla to krátká epizoda ani letmé poblouznění. Byly spolu přibližně tři roky. Tři roky jsou dost dlouhá doba na to, aby člověk poznal zvyky druhého, jeho nálady, jeho radosti i stíny. A přesto ani tento vztah nevydržel.
Rozpadl se tiše, bez velkého veřejného dramatu, skoro jako když někdo zavírá dveře tak opatrně, aby nebylo slyšet bouchnutí.
Mluvilo se o tom, že Lábusovi blízcí přátelé jeho partnerku příliš nepřijali a kdo ví, jak moc taková nevole zasáhne vztah, který už stojí na nejisté půdě.
Po dalších zklamáních se jeho srdce začalo zavírat ještě pevněji. Ne okázale, ne teatrálně, ne s gestem muže, který chce, aby ho svět litoval, spíš pomalu a nenápadně.
Práce zůstávala, role přicházely, publikum tleskalo, ale v osobním životě přibývalo odstupu. Lidé ho mohli obdivovat, kolegové respektovat, diváci milovat. Jenže láska publika nepřijde večer do kuchyně. Nepoloží ruku na rameno, nezeptá se, jestli je člověku smutno a slova citový mrzák nezmizí jen proto, že se další den zvedne opona.
Zůstávají jako připomínka, že nejtěžší role se někdy nehraje před kamerou, ale doma. Tváří v tvář člověku, který chce jediné, aby před ním ten druhý neutekl.
S přibývajícím věkem se u Jiřího Lábuse stále jasněji ukazovalo, že jeho samota není náhoda. Nebyla to jen série nevydařených lásek, několik špatných rozhodnutí nebo prostý důsledek hereckého života, v němž člověk pořád na cestách, pořád mezi lidmi a přitom vnitřně sám. U něj se samota postupně proměnila ve způsob existence, v ochranný štít, v prostor, kde se nemusel nikomu spovídat. kde nemusel selhávat jako partner, protože už se do této role raději nepouštěl. Jenže čím pevněji člověk zavře dveře svého soukromí, tím víc se lidé snaží nahlédnout klíčovou dírkou. A Lábus to poznal velmi dobře.
Dlouhá léta bez manželky, bez dětí, bez veřejně přiznané partnerky vedla k tomu, že se kolem něj stále znovu vracely dohady o jeho citovém i intimním životě.
Fámy o homosexualitě se staly jakýmsi druhým stínem, který kráčel vedle jeho kariéry. Nešlo o jeden titulek, jednu poznámku, jednu krátkou vlnu zvědavosti.
Bylo to tiché, vytrvalé šeptání, které se v prostředí showbznysu dokáže držet překvapivě dlouho. Zvláštní roli v těchto spekulacích hrálo jeho dlouholeté přátelství s Odřichem Kaajerem.
Veřejnost je znala jako výraznou dvojici, jako dva muže, kteří si rozumějí v humoru, v práci, v nadsázce i v určité životní melancholii.
Byli si blízcí natolik, že to mnozí nedokázali přijmout jednoduše jako hluboké přátelství.
A tak se začalo mluvit. Možná je mezi nimi něco víc. Možná právě tam je odpověď na lábusovo močení. Možná proto se nikdy neoženil. Možná proto nemá děti.
Ale co je vlastně krutější? Samotná fáma nebo potřeba lidí převést každý neobvyklý život do jednoduchého vysvětlení?
Jiří Lábus tyto doměnky nikdy nepotvrdil. Neudělal z nich veřejné doznání, ale ani zlostnou válku s médii.
Zůstával spíš stranou, jako by věděl, že některé věci nejde umočet slovy. Čím víc by vysvětloval, tím více by se lidé ptali. Čím více by se bránil, tím více by to vypadalo, že něco skrývá.
A tak močel. Močel způsobem, který byl důstojný, ale také osamělý.
Navenek přitom stále působil jako profesionál. Hrál, vystupoval, pracoval, rozdával publiku smích a přesně načasovanou ironii. Jenže za tímto pracovním rytmem bylo cítit i něco unaveného.
Jakoby se rozhodl, že osobní štěstí už nebude vyžadovat, že nebude čekat na velkou lásku, na rodinní stůl, na dítě, které by mu jednou řeklo tati. Místo toho přijal svůj život takový, jaký byl.
bez velkých soukromých výbuchů, bez manželských slibů, bez veřejných vyznání. Mnozí kolegové ho vnímali jako mimořádně inteligentního, ale uzavřeného člověka, jako muže, který je přítomný a přitom si drží odstup. Dokáže být vtipný, ale málokdy pustí druhého opravdu hluboko. A možná právě v tom je jádro jeho bolesti. Ne, že by neměl city, spíš jakoby nevěděl, co s nimi, když se začnou týkat skutečného života.
Na jevišti měl emoce pod kontrolou.
Věděl, kdy mají přijít, kdy mají ustoupit, kdy mají vyvolat smích. V soukromí však city nepřicházejí podle scénáře. Přicházejí nečekaně a žádají odpověď. A tak se z umělce, kterého lidé milovali pro jeho lidskost, stal muž, jehož vlastní lidskost zůstávala pro veřejnost záhadou.
Byl sledován, obdivován, komentován, někdy i nepochopen, ale doma, daleko od otázek a fám zůstával jen člověkem, který kdysi utekl před svatbou, před odpovědností, možná před sebou samým. A čím déle běžel, tím těžší bylo zastavit se a říct, možná jsem neutíkal před láskou. Možná jsem utíkal před tím, co by ode mě láska chtěla. V pozdějších letech ušíří Lábus nepůsobil jako člověk, který by se snažil svůj život komukoli vysvětlovat. Neomlouval se za to, že se neoženil, nepředkládal publiku velké příběhy o ztracené lásce. Nesnažil se přepsat vlastní minulost tak, aby vypadala měkčeji nebo romantičtěji.
Spíše jakoby přijal, že některé osudy nejsou kulaté, nejsou rodinné, nejsou zakončené svatební fotografií ani dětským hlasem v předsíni. Některé osudy zůstanou tiché a přesto v nich může být pravda.
Čím byl starší, tím více se jeho svět zužoval k práci, několika blízkým lidem, vzpomínkám a bytostem. S nimiž se cítil bezpečněji než s lidmi. Jiří Lábus opakovaně naznačoval, že se zvířaty mu bývá lépe než s člověkem. Není to tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Zvíře neklade otázky, na které se člověk bojí odpovědět. nepřipomíná staré sliby.
Nechce vysvětlení, proč jste odešli, proč jste nezůstali, proč jste nedokázali milovat tak, jak bylo třeba.
Pes přijde, lehne si vedle vás a prostě je. A někdy právě tato prostá přítomnost dokáže utišit bolest, kterou lidská slova jen zvětšují.
Lábusova láska ke psům a ke zvířatům proto nepůsobí jako drobná zajímavost ze soukromí slavného herce, spíš jako důležitý detail jeho vnitřního světa.
Tam, kde se lhával v lidské blízkosti, nacházel pokoj v tiché důvěře zvířete.
Tam, kde se vztahy s lidmi měnily v očekávání, nároky a možné zranění, existovala jiná forma něhy. Jednodušší.
Méně nebezpečná, bez svatby, bez velkých slov, bez hrozby, že bude jednoho dne označen za člověka, který neumí cítit.
Práce pro něj zůstávala oporou. Nejen obživou, nejen slávou, nejen způsobem, jak být viděn. Byla strukturou, dnem, který měl smysl, prostorem, kde stále mohl dávat lidem něco ze sebe, aniž by musel otevřít celé srdce. Herectví je v tomto zvláštní dar. Umožňuje člověku prožívat stovky životů, aniž by musel naplno nést jeden vlastní. Může být otcem, manželem, přítelem, bláznem, králem i stroskotancem a večer odejít domů zase jako sám sebe. Možná právě proto se Lábu držel práce tak pevně. Na jevišti mohl vstoupit do citů, které ho v soukromí děsily a když role skončila, mohl je odložit. Neznamená to, že by jeho život byl jen smutný. To by bylo příliš jednoduché a možná i nespravedlivé. Samota nemusí být vždy trestem. Někdy je volbou. Někdy je cenou za vnitřní klid. Někdy je jediným způsobem, jak člověk dokáže přežít sám se sebou. Jiří Lábus si zřejmě nevybral cestu, která by se dala snadno obdivovat nebo snadno odsoudit. Vybral si cestu, na níž neublížil rodině, kterou by nedokázal nést. nezaložil domov jen proto, aby splnil očekávání okolí, nepředstíral schopnost, kterou v sobě necítil. A přece v tom zůstává něha i bolest zároveň, protože i když člověk říká, že mu samota vyhovuje, nikdo z venčí nemůže vědět, jak zní jeho byt v noci. Jestli je ticho opravdu klidem nebo jen zvykem, jestli se zavřenými dveřmi nachází smíření nebo únava z celoživotního útěku. U Jiřího Lábuse se zdá, že odpověď je někde mezi. Není to příběh muže, který všechno ztratil. Je to příběh muže, který si mnoho věcí nedovolil. A možná právě proto dokázal na jevišti tak přesně zachytit lidskou křehkost, protože ji znal ne z knih, ne z rolí, ale z vlastního ticha. M.