Ženatý v 76 letech: Bolek Polívka prolomil mlčení a přiznal se k nové lásce svého života.

Víte, co mě na téhle historce nejvíc zaujalo?
Ne skandál, ne drama, ani žádný velký rozchod, o kterém by psali noviny.
Zaujalo mě to, jak jeden člověk ve svých 76 letech dokáže říct nahlas to, co mu ostatní lidé v jeho věku možná ani dovolit neumí. Říct je moje láska a já za ni nestydím. Bolek Polívka narozený 31. července 1949 ve Vizovicích na Zlínsku. Nejmladší ze tří synů, tatínek, který sám snil o herectví, ho ve čtyřech letech poprvé zavedl na ochotnické divadlo a ještě mu vlastnoručně přilepil na nos červený klaunský nos.
A tím byl vlastně osud zpečetěn. Dnes v červenci 2025 oslavil 76 let. Pořád hraje, pořád tvoří a mediální svět kolem něj, jak to tak bývá, začal šeptat. Lidé si začali klást otázky. Spekulovalo se, co se děje v jeho soukromém životě, co stojí za jeho posledními slovy v rozhovorech, co vlastně tenhle muž tají. A pak přišlo to přiznání. Ne bombasticky, ne přes titulky bulváru, ale tiše, skoro po straně.
Jak to u Bolka Polívky ostatně bývá.
Takže dnes si povíme celý příběh od začátku. Protože abyste pochopili, co to přiznání znamená, musíte nejdřív vědět, kdo vlastně Bolek Polívka je. Bolek polívka je v Česku a na Moravě zvláště někdo, koho prostě znáte.
Je to ten muž, jehož výraz ve tváři dokáže říct víc než celá stránka textu.
Here, komik, mim, básník, podnikatel a jak sám říká valašský král.
Tenhle titul si zasloužil nejen narozením poblíž Vizovic, ale celým svým životem, celým tím způsobem, jakým ke světu přistupuje. Slávu mu přinesla zejména 60. a 70. léta, kdy spolupracovat s divadlem na provázku v Brně. Pak přišly filmy a pak přišly legendy. Dědictví Aneb Kurvaiguták, ve kterém hrál nezapomenutelného Bohoušlava smetanu, se stal kultovním dílem. Dodnes si ho lidi pamatují na zpaměť. To se nestává každému. A co málokdo ví, jako mladý vážně uvažoval o biologii.
Rád chodil do lesů, pozoroval ptáky, zajímal se o entomologii.
Herecká kariéra tedy nebyla úplně samozřejmá.
Přesto tady ho máme. Ale pojďme k tomu, co lidi zajímá možná ještě víc než role.
Bolkův soukromý život byl vždycky pestrý. Řekněme to takto. První manželkou byla Stanislava Polívková, se kterou má dceru Kamilu, dnes divadelní režisérku a kostýmní výtvarnici. Ten vztah se ale záhy rozpadl. Bolek na rozvod vzpomínal s typickým humorem.
Pamatuji si, jak se nás tehdy ptali, zda a kdy jsme spolu měli naposledy intimní styk. Připadalo mi to jako ve škole. Pak přišla herečka Evelina Stejmarová, charismatická žena, o niž prý neměli zájem jen Polívka, ale i Karel Got.
Z tohoto vztahu se narodila dcera Ana, dnes jedna z nejoblíbenějších českých hereček.
A pak Chantal Poul. Setkali se v roce 1978 v Ženevě, kde Bolek vystupoval s klaunským nosem. Šantal, Francouzka, studentka herectví, ho uviděla a bylo to hotové.
Zamilovala jsem se do něj ve vteřině.
řekla o mnoho let později. 15 let manželství, syn Vladimír a pak rozchod.
Nikoliv hádky, nikoli nenávist, prý jiné životní směřování.
A víte co? Dodnes spolu vycházejí výborně. Dodnes Šantal čte scénáře pro divadlo Bolka Polívky. Říkám vám, není každý, kdo dokáže takhle rozhodovat. a přitom zůstat přáteli. Poté po více než 24 letech partnerství si v únoru 2020 vzal Marcelu Černou, svou třetí manželku. Slip jí dal k jejím 50. narozeninám a slovo dodržel. Oddáni byli 22. února 2020 těsně před pandemií. Za svědky jim šli manželé Bartoškovi. Dnes má Bolek polívka šest dětí. Šest. A jak se zdá, s každým z jejich matek vychází slušně. To je svého druhu umění, ne? Jenže pak přišly roky, které nebyly snadné.
Polek Polívka měl jeden velký sen mimo divadlo a film. Farmu velkou.
živou moravskou farmu v Olšanech. Na místě, kde se ostatně natáčelo i legendární dědictví. Od roku 1991 tam budoval hotel, restauraci, wellness centrum, stáje s koňmi. Pořádal happeningy, folkové festivaly, mistrovství světa v házení flinty do žita a lidi tam jezdili s radostí. Ale v roce 2013 začaly přicházet problémy, dluhy, insolvence.
V roce 2014 byla farma prodána v dražbě za 15 milionů Kč. Polívka přišel nejen o sen, přišel o místo, které bylo jeho domovem.
Je to takové nouzové přistání, řekl tehdy, a to bolí nějak jinak než jiné neúspěchy, protože farma pro něj nebyla podnikání.
Byla to část jeho identity. Pak ale přišly otázky jiného druhu. V posledních měsících si někteří fanoušci a samozřejmě i bulvár všimli určitých drobností.
Bolek Polívka se v rozhovorech vyjadřoval jinak než dříve. Mluvil o tom, co mu dává smysl, co mu dává energii, co bez čeho by nedokázal být. A pak na různých akcích, na červeném koberci, v Karlových Varech, při různých příležitostech se začalo šeptat.
Spekulovalo se, zda všechno v jeho osobním životě funguje tak hladce, jak to vypadá na fotografiích. Přiznejme si, někdo z nás to neví jistě. Žádné oficiální prohlášení nepadlo, žádná tisková konference, ale Bolek promluvil tiše, ale jasně. A to, co přiznal, překvapilo lekterého novináře. Nová láska jeho života totiž není tam, kde by jí mnozí hledali. Pokud jste čekali skandál, promiňte, zklamuji vás, ale věřím, že to, co přišlo, je ve skutečnosti mnohem zajímavější, protože co říct o muži, který ve svých 76 letech veřejně prohlásí, že jeho největší a nevalejší láskou zůstává divadlo a práce a publikum. V rozhovorech, které poskytoval kolem svých narozenin, to říkal znovu a znovu. Jinak a jinak, do důchodu se nechystá.
Dobré role přirovnává k malým zázrakům a ten zápal v očích, ten se nedá hrát. A tady se musím zastavit, protože tenhle muž prošel vším, třemi manželstvími, šesti dětmi, slávou, která ho pronásleduje od 40 let, farmou, o které snil a o kterou přišel. finančními problémy, které by mnohého zlomily, veřejným životem, ve kterém každý váš krok někdo komentuje, ať chcete nebo ne. A přesto ve svých 76 stojí na jevišti, točí filmy.
Mimochodem, nedávno se po 25 letech znovu sešel na place s Miroslavem Donutilem ve filmu Proč zrovna my. Hraje v seriálech.
V lednu letošního roku převzal čestné občanství města Brna za celoživotní přínos kultuře. Říkám vám, to není rutina, to je vášeň, ale dovolte mi říct ještě něco osobnějšího.
Myslím, že lidé jako Bolek Polívka nesou na svých bedrech dvojitíhu.
tu svou skutečnou, soukromou, lidskou a tu veřejnou, tu obrovskou projekci toho, čím by měl být, jak by měl vypadat, co by měl cítit. A víte, co je na tom nejtěžší? Že lidé slavní odmládí se v určitém věku ocitají v podivné situaci.
Všichni vědí jejich jméno, ale kdo z nás skutečně ví, jak se cítí ráno, kdy vstane? A farma, o které snil, stojí prázdná, chátrá a patří někomu jiném jinému. Kdo ví, jak se cítí člověk, který miloval ženy, budoval rodiny a dnes má šest dětí s různými matkami a přesto o sobě někde v noci říká: “Jsem sám.
To nejsou otázky s odpovědí. To jsou otázky, které si kladu já a které si možná kladete i vy. Protože mlčení není vždy tajemství. Někdy je mlčení jediný způsob, jak si zachovat kousek sebe. A pak je tu ještě jedna věc, která mě osobně dojímá.
Šantal Poulen, jeho druhá exmanželka, ještě nedávno řekla v rozhovoru, že láska s Bolkem nikdy úplně neskončí, že se do něj zamilovala ve vteřině a že si to dodnes pamatuje.
15 let společného života, rozchodo, stále čte scénáře pro jeho divadlo.
Stále ho navštěvuje na rodinných akcích.
Stále mluví o něm s teplem v hlase. Jak se tohle dělá? Jak si člověk uchová takhle čistý vztah k někomu, od koho odešel? Nevím, ale myslím, že je to vzácné a myslím, že to o Bolku Polívkovi říká více než jakýkoli bulvární kní titulek.
Možná jeho největší láska opravdu není jedna konkrétní osoba. Možná je to způsob, jakým umí milovat bez podmínek, bez hořkosti, se smíchem tam, kde by jiní plakali. Tak jsme na konci a já vám chci říct jednu věc.
Ne jako novinář, ne jako komentátor, jako člověk. který si o téhle historce přemýšlel dlouho, než začal mluvit.
Bolek polívka je člověk celý, složitý, nerovný jako my všichni. Prošel jsi slávou i pádem, láskou i rozchodem, snem i krachem. A přesto tu stojí v 76 a hraje a tvoří a miluje divadlo, lidi, Moravu, své děti. A to přiznání, o kterém jsme dnes mluvili, není to přiznání slabosti.
Je to přiznání síly. Síly říctohle jsem já, tohle miluji a za to se nestydím.
Pojďme si dát slib.
Vy i já. Až příště uvidíme titulek, který nám nabízí snadný soud o nějakém člověku.
Zastavme se jednu vteřinu a zkusme se zeptat, co nevím, co nevidím, co je za tím příběhem. Protože lidé nejsou titulky a životy nejsou na jedno přečtení. Pokud vás tohleto video oslovilo, dejte mu palec nahoru. Pomůžete mu dostat se k dalším lidem, kteří možná taky rádi přemýšlí trochu hlouběji. A pokud jste tady noví, přihlaste se k odběru. Tady se bavíme takhle pomalu, upřímně, s respektem.
Příště se podíváme na dalšího člověka, jehož příběh stojí za to vyprávět.
Díky, že jste tu byli a na viděnou. M.