Na pohřbu Bára Tlučhořová (†37): její manžel se rozplakal a odhalil mimořádně šokující detaily.

Jsou hlasy, které nezmizí ani ve chvíli, kdy mikrofon zůstane němý. Bára Tlučhořová byla pro mnohé jen známým hlasem z rádia, ale za tím hlasem žila žena, která rozdávala smíchh, i když sama nesla bolest, o níž většina lidí netušila. Když její rodina zveřejnila parte, nešlo jen o datum posledního rozloučení. Byl to tichý vzkaz o životě, který skončil příliš brzy. o matce dvou malých chlapců, o síle, nemoci, lásce a bolesti, která zasáhla celé Česko. V rádiu existuje zvláštní druh blízkosti.
Člověk nemusí stát před kamerou, nemusí ukazovat každý pohyb, ani každou sózu a přesto se může stát součástí cizích rán, cest do práce, dlouhých večerů i obyčejných dnů. Stačí hlas, stačí několik vět, smích ve správné chvíli, krátké povzbuzení, které posluchač slyší právě tehdy, když ho nejvíc potřebuje. A právě tak si mnoho lidí pamatovalo Báru Tlučhořovou. Pro posluchače rádia Kiss nebyla jen moderátorkou, která vyplňovala čas mezi písničkami. Byla jedním z těch hlasů, které dokázaly proměnit prázdné ticho v pocit, že někdo je nablízku. Když promluvila do mikrofonu, zněla přirozeně lidsky, bez zbytečné strojenosti. Uměla být veselá, uměla reagovat rychle, uměla dát vysílání energii, ale zároveň v ní bylo něco měkkého, něco upřímného, co se nedá naučit z učebnic moderování.
Za červeným světlem, které oznamovalo přímý přenos, stála žena, jež milovala život v jeho obyčejnosti.
Kolegové ji později popsali jako člověka s velkým srdcem, jako ženu, která přinášela smích, laskavost a zvláštní sílu i do dnů, kdy už sama musela bojovat s bolestí. A právě v tom spočívalo její kouzlo. Nehrála roli dokonalé hvězdy. Nepůsobila vzdáleně.
Byla blízká jako kamarádka, kterou jste nikdy osobně nepotkali, ale jejíž hlas vám přesto připadal známý. Práce v rádiu není vždy tak lehká, jak se zdá.
Posluchač slyší radost, tempo, úsměv ukrytý ve větách. Nevidí však únavu, přípravy, tlak živého vysílání, ani chvíle, kdy musí moderátor odložit vlastní starosti stranou a zvednout náladu někomu jinému. Bára to dokázala.
Dlouhé roky byla součástí prostředí, kde se vše měří v sekundách, kde ticho může být chybou a kde musí být člověk přítomný celou svou pozorností.
Přesto působila, jako by mikrofon nebyl překážkou, ale mostem. Možná právě proto její odchod tolik zabolel. Smrt člověka z rádia je zvláštní. Neodejde jen tvář z obrazovky. Umlkne hlas, který se mnohým vrl do paměti nenápadně. Den po dni, ráno za ránem. Najednou zůstane místo, kde býval smích. Najednou si člověk uvědomí, že i někdo, koho znal jen přes éter, mohl být součástí jeho vlastního života. Když rádio Kiss oznámilo, že Bára odešla, slova kolegů zněla jako bolestná spověď celé jedné pracovní rodiny.
Děkovali jí za společné roky, za energii, za vzpomínky, za lidskost.
Nešlo jen o oficiální rozloučení s moderátorkou. Bylo to rozloučení s ženou, která za sebou nechala stopu vlubší, než by sama možná čekala.
Ale příběh Báry Tůčhořové nezačal, ani neskončil ve studiu. Za hlasem, který dokázal rozdávat radost, se skrýval osud mnohem složitější. Osud ženy, která toužila žít, pracovat, milovat a být matkou. Osud do něhož jednoho dne vstoupila nemoc nejprve tiše, téměř nepozorovaně a pak s takovou silou, že změnila všechno, co Bára znala.
Na první pohled se mohlo zdát, že Bára patří k lidem, kteří mají v sobě nevyčerpatelný zdroj energie. Ve vysílání působila lehce, jakoby jí radost šla sama od sebe. Jenže život se často láme právě tam, kde to okolí nejméně čeká. Za úsměvem, který posluchači znali z rádia, se postupně začal otevírat prostor plný nejistoty, strachu a otázek, na které neexistovala jednoduchá odpověď.
Nemoc nepřichází vždy jako rána hromu.
Někdy se ozve nenápadně v drobném signálu těla, v únavě, v bolesti, v pocitu, že něco není v pořádku. A potom přijde vyšetření, další čekání, další chodba, další dveře ordinace, až člověk uslyší slova, která mu rozdělí život na dvě části. Předtím a potom.
U Báry to byla diagnóza, která zní krutě už sama o sobě. Nádor na mozku, rakovina, boj, který nezačíná jen v těle, ale také v duši. V takové chvíli se člověk nedívá daleko dopředu, neplánuje velká vítězství. Nejprve se jen snaží nadechnout, pochopit, co se stalo. Udržet se pohromadě kvůli sobě, kvůli rodině, kvůli práci, kvůli všem, kteří se ptají, jak se máš a přitom netuší, že odpověď by byla příliš těžká.
Bára musela přijmout realitu, která by vyděsila každého. Musela vstoupit do světa nemocnic, kontrol, zákroků, léčby a naděje, která se každý den mění podle jedné věty lékaře. Přesto se nevzdávala.
To je důležité říct bez přikrášlení.
Nebyla neporazitelná, nebyla z kamene, určitě měla chvíle slabosti, pláče a vyčerpání. Ale právě v tom byla její síla. Ne v tom, že by se nikdy nebála, ale v tom, že se bála a přesto šla dál.
Že i ve chvílích, kdy se její vlastní svět zmenšoval na nemocniční pokoje a výsledky vyšetření, v ní zůstával kus ženy, kterou ostatní znali. Laskavé, živé, schopné rozdávat světlo. Pro člověka, který pracuje hlasem, má nemoc zvláštní krutost. Hlas je nástroj, ale také identita. Je to způsob, jak se dotýkáte světa. Když tělo začne selhávat, když přibývá únavy a nejistoty, každé slovo může stát víc sil než dřív. Přesto se Bára dlouho držela.
Nechtěla být jen pacientkou. Byla moderátorkou, dcerou, ženou s vlastními sny a později především matkou. A právě ve chvíli, kdy se zdálo, že život by se mohl ještě jednou otevřít k lepšímu, přišla radost, která měla sílu přepsat všechno bolestné.
Rok 2022 přinesl Báře dar. na který se nezapomíná. Stala se maminkou dvou chlapců, dvojčat, dvou malých životů, které do domu přinesly pláč, něhu, únavu, smích a naději. Po všech obavách najednou existoval důvod věřit, že osud možná ještě neřekl poslední slovo. Jenže někdy se největší štěstí objeví těsně před nejtemnější zkouškou. A právě mateřství, které mělo být novým začátkem, se brzy proměnilo i v nejbolestnější otázku.
Kolik času jí ještě zůstane? Kolik rán?
Kolik obětí? Kolik prvních slov a dětských kroků bude moci vidět? Bára bojovala dál, ale od té chvíle už nebojovala jen za sebe. Když se Bára stala maminkou, její život dostal jiný rytmus. Už to nebyl jen rytmus vysílání, písniček, telefonátů, posluchačů a rychlých reakcí ve studiu. Najednou tu byl rytmus dvou malých dechů, dvou dětských pláčů. dvou tělíček, která potřebovala její náruč. Dvojčata přinesla do jejího života radost, jakou nelze popsat obyčejnými slovy.
Po období strachu a léčby se v jejím domově objevilo něco čistého, křehkého a nádherného.
Naděje.
Pro mnoho žen je mateřství začátkem nové kapitoly. Pro Báru bylo ještě něčím víc.
Bylo důkazem, že život dokáže vykvést i na místě, kde se předtím usadila úzkost.
Dva malí chlapci se stali středem jejího světa. Každé jejich probuzení, každý dotek malé ručky, každý nepatrný úsměv mohl mít cenu, kterou pochopí jen člověk, jenž už jednou stál tváří v tvář vlastní křeh kosti.
Bára nebyla jen známou moderátorkou, byla matkou, která chtěla vidět své děti růst. Chtěla být u prvních slov, u prvních kroků, u nemocí, které se léčí pohlazením, u narozeninových dortů, u obyčejných večerů, kdy se člověk zlobí na nepořádek, ale v hloubi duše ví, že právě ten nepořádek je důkazem života.
Mateřství jí nedalo jen nový důvod k radosti, dalo jí také nový důvod bojovat. A přesto právě tady začíná největší krutost jejího příběhu.
Když člověk nemá děti, bojí se především o sebe. Když se stane rodičem, strach dostane jiný tvar. Už nejde jen o bolest vlastního těla, jde o otázku, kdo obejme děti, až člověk nebude mít sílu. Kdo jim jednou vysvětlí, jak moc si maminka milovala? Kdo jim bude vyprávět, jaký měla smích? Jak mluvila, jak voněla? jak se na ně dívala ve dnech, kdy ještě mohla věřit, že všechno zlé odejde. Rok 2022 mohl působit jako zázrak. Po těžké diagnóze, po léčbě a nejistotě přišli na svět dva synové, kteří do jejího příběhu vnesli světlo. Mnozí kolem ní mohli věřit, že právě teď se osud konečně obrací, že nemoc ustoupí, že Bára dostane čas, že žena, která tolikrát rozdávala dobrou náladu druhým, bude moci konečně žít prosté štěstí se svou rodinou. Jenže nemoc si nevybírá podle toho, kdo si štěstí zaslouží. Neptá se, zda doma čekají malé děti.
Neptá se, zda má člověk plány, zda chce ještě pracovat, milovat, smát se, vyprávět pohádky a držet své syny za ruce. Když se nemoc vrátila a její stav se začal zhoršovat, všechno dostalo těžší barvu. Každý den s dětmi byl vzácnější, každá chvíle blízkosti bolestnější, protože v ní bylo ukryto vědomí, že čas už nemusí být samozřejmostí.
Bára se přesto držela ne proto, že by neznala strach, ale proto, že láska k dětem někdy dokáže člověka zvednout i ve chvíli, kdy tělo odmítá poslouchat.
Mateřství z ní neudělalo někoho, kdo by přestal trpět. Udělalo z její bolesti něco ještě hlubšího, protože bojovala nejen s nemocí, ale i s nejkrutější představou, že by její chlapci mohli vyrůstat bez ní.
A právě od této chvíle už její příběh nebyl jen příběhem známé moderátorky.
Byl to příběh matky, která se držela života kvůli dvěma malým synům. Příběh ženy, jejíž největší štěstí se stalo zároveň největším zdrojem odvahy.
A když se později ukázalo, že lékaři už nemají mnoho možností, tíha celého osudu dopadla nejen na Báru, ale i na člověka, který stál po jejím boku nejvěrněji, na její maminku Blanku.
Jsou věty, které člověk slyší jen jednou, ale zůstanou v něm navždy. V létě roku 2023 přišla pro Báru jedna z nich. Lékaři už neměli možnost nabídnout léčbu, která by dokázala zvrátit to nejhorší. Po letech vyšetření, zákroků, čekání a víry najednou zůstalo ticho, těžší než jakákoli diagnóza.
Neznamenalo to, že láska skončila.
Neznamenalo to, že se rodina vzdala.
Znamenalo to jen, že boj se změnil. Už nešlo o velké vítězství nad nemocí, ale o každý den, každou hodinu, každé malé ulehčení bolesti.
Bážin stav se postupně zvoršoval. Tělo, které kdysi uneslo tempo rádia, mateřství i každinní starosti, začalo ztrácet sílu. Přicházely chvíle, kdy bylo těžké vstát, sedět, jíst, mluvit.
Zrak slábl. Svět kolem se zmenšoval a věci, které zdravý člověk dělá bez přemýšlení, se měnily v úkoly vyžadující pomoc druhých. Pro ženu, která byla zvyklá mluvit, pracovat hlasem, reagovat a být živá, to muselo být kruté ponížení těla, ale ne duše. Ta se držela dál.
Skrze děti, skrze blízké, skrze vzpomínky. Vedle ní stála maminka Blanka a právě ona se stala tichou hrdinkou tohoto příběhu. Starat se o nemocného člověka není jen podat lék nebo přinést sklenici vody. Je to život rozdělený na malé úkony, které se opakují od rána do noci. Je to hrídání bolesti, zvedání těla, příprava jídla, ukliňování strachu, praní, čekání, telefonáty, lékaři a bezesné noci. A k tomu všemu vědomí, že člověk, o kterého pečujete, je vaše vlastní dítě. V tom byla bolest blanky téměř nepředstavitelná.
Matka by měla své dítě chránit před pádem, před nemocí, před zlem světa.
Jenže tady stála proti síle, kterou nemohla zastavit. Mohla jen být nablízku. Mohla držet ruku, mohla tišit bolest. Mohla Báře připomínat, že není sama. A možná právě tahle přítomnost byla v posledních měsících tím nejdůležitějším, co člověk může druhému dát.
Celou situaci ještě víc prohlubovala přítomnost dvou malých chlapců. Bářini synové byli stále příliš malí na to, aby rozuměli slovům jako rakovina, konec léčby nebo poslední rozloučení. Děti cítí svět jinak. vnímají tón hlasu, dotek, únavu v očích dospělých, napětí v místnosti.
Jejich dětství se odehrávalo vedle bolesti, kterou si jednou budou skládat z vyprávění druhých. Nemoc nikdy nezasáhne jen jedno tělo, vstoupí do celého domu, změní rytmus rodiny, promění finance, vztahy, spánek i obyčejné ticho u stolu. V bářeně případě se z osobního boje stal zápas celé rodiny o důstojnost. péči a čas. Každý den byl směsí vyčerpání a něhy. Každý den mohl přinést malou naději i nové zhoršení.
A právě v této chvíli se ukázalo, že Bára nebyla sama nejen doma, ale ani za zdmi svého bytu. Její příběh začal oslovovat lidi, kteří ji znali z rádia, z práce, z médií nebo jen z vyprávění.
Tam, kde lékaři už nemohli slíbit zázrak, začali lidé posílat něco jiného.
Pomoc, peníze, podporu a vzkaz, že na Báru a její děti nezapomněli. Když se příběh Báry Tlučhořové dostal k lidem naplno, nevyvolal jen soucit, vyvolal pohyb. Něco se v české veřejnosti zvedlo, jako by se tisíce cizích lidí na okamžik zastavili a pochopili, že za známým lasem z rádia není jen mediální tvář, ale skutečná žena, skutečná rodina a dvě malé děti, které budou potřebovat oporu ještě dlouho poté, co titulky utichnou. Kolegové z rádia Kiss patřili mezi první, kdo ukázali, že Bára pro ně nebyla jen jméno v programu. Byla součástí jejich každodenního života.
Seděla ve stejných prostorách, sdílela stejné pracovní tempo, stejné nervy před vysíláním, stejné úsměvy i únavu. Když její rodina potřebovala pomoc, nezůstali stranou. Přispívali, podporovali, mluvili o ní s úctou a připomínali lidem, že i za veselým vysíláním může být bolest, kterou nikdo z posluchačů nevidí. Velkou roli sehrál také Leoš Mareš. Jeho zapojení dodalo sbíjet se sílu a viditelnost. Ale nejdůležitější nebylo jen slavné jméno. Důležité bylo, že se kolem báry vytvořil kruh lidí, kteří se rozhodli, že rodina v tak těžké situaci nesmí zůstat sama. Koruna ke koruně, vzkaz ke vzkazu, sdílení ke sdílení. A najednou se z osobní tragédie stal příběh společné lidskosti.
Lidé posílali peníze, protože chtěli pomoci s péčí, s náklady, s budoucností dětí, s každodenním životem, který nemoc proměnila v neustálý zápas. Ale peníze byly jen jedna část. Spolu s nimi přicházelo i něco, co se nedá přesně vyčíslit.
vzkaz, že Bára není zapomenutá, že její hlas měl smysl, že roky práce, úsměvů, laskavosti a energie zanechali v lidech stopu, která se v těžké chvíli vrátila zpět. Bylo v tom cosi hluboce dojemného.
Žena, která sama tolikrát zvedala náladu posluchačům, teď přijímala pomoc od lidí, kterým možná kdysi zpříjemnila ráno, cestu autem nebo obyčejný [hudba] den. Možná ji někteří nikdy osobně nepotkali, možná neznali její život do detailu, ale poznali její hlas. A hlas, pokud je opravdový, dokáže vytvořit vztah silnější, než si člověk uvědomuje.
Tahle volna solidarity zároveň ukázala i druhou tvář společnosti. Svět bývá často tvrdý, rychlý a plný soudů. Na internetu se lidé dokážou zraňovat kvůli maličkostem. Jenže v Bářině případě se ukázalo, že když se objeví skutečná bolest, mnoho lidí stále umí zmoknout, otevřít srdce a pomoci. Ne kvůli senzaci, ne kvůli skandálu, ale proto, že někde uvnitř cítí, že takhle by se lidé měli chovat k sobě navzájem.
Přesto ani největší sbírka nemohla změnit všechno. Nemohla vrátit zdraví, nemohla zastavit nemoc. nemohla dát Báře jistotu, že uvidí své syny vyrůstat.
Mohla však přinést rodině trochu klidu v době, kdy se všechno ostatní hroutilo.
Mohla odlehčit mamince blance, mohla pomoci dětem. Mohla vytvořit pocit, že jejich bolest není neviditelná.
A právě tady se skrývá jedna z nejsilnějších pravd celého příběhu.
Bára nebyla bohatá na čas, který jí osud ponechal, ale byla bohatá na lásku.
kterou v lidech probudila. A když se její život blížil k poslední kapitole, právě tato láska se stala tichým doprovodem na cestě, kterou nikdo z jejich blízkých nechtěl přijmout.
Když rodina zveřejnila parte, byla to chvíle, kdy se bolest stala definitivní.
Do té doby mohli lidé doufat, modlit se, posílat podporu, věřit v malý zázrak nebo aspoň v další den navíc.
Parte však má zvláštní váhu. Několik řádků, jméno, věk, datum, místo posledního rozloučení a najednou se člověk musí smířit s tím, že příběh, který sledoval s napětím a nadějí, už nepokračuje tak, jak si přál. U Báry Tlučhořové to nebylo jen oznámení o odchodu známé moderátorky. Bylo to rozloučení s mladou ženou, které bylo pouhých 37 let, s maminkou dvoumaných chlapců, s dcerou, o kterou se její maminka Blanka starala do posledních sil. S kolegyní jejíž smích ještě nedávno patřil životu Rádia Kiš. A právě proto každé slovo na parte působilo tak těžce. Nebylo potřeba dlouhých vět.
Stačilo vědět, že poslední rozloučení má své datum a místo a bolest se stala skutečnou.
Rozloučení bylo oznámeno na 30. června v 1 hodinu odpoledne v obřadní síni na hvězdičce v Příbrami. Pro někoho jen pro její blízké však den, který by nejraději nikdy nezažili. Den, kdy se lidé oblékají do černé, kdy se kupují květiny, kdy se hledají slova útěchy a žádné není dost silné. Den, kdy se do jedné místnosti vejde celý život člověka, ale nikdy se do ní nevejde všechno, co po sobě zanechal.
Představit si takové rozloučení znamená představit si ticho v němše slyšet víc než v jakémkoli vysílání. Ticho mezi lidmi, kteří přišli vzdát úctu. Ticho kolegů, kteří si možná v duchu vybavovali její hlas ve studiu. Ticho přátel, kteří věděli, jak moc bojovala.
A především ticho rodiny, pro kterou žádný veřejný smutek nemůže vystihnout osobní ztrátu.
V médiích se mluvilo o bolesti známých osobností, o slzách kolegů, o šoku v českém showbznysu, ale za každou veřejnou reakcí byla prostá lidská bezmoc. Když odejde někdo starý, říkáme si, že život byl naplněn. Když ale odejde žena v 37 letech, matka malých dětí, člověk se ptá jinak: Proč tak brzy? Proč právě ona?
Proč někdo, kdo měl ještě tolik obyčejných dní před sebou?
Nejbolestnější na celém rozloučení nebyla jen smrt samotná. Byla to představa budoucnosti bez ní. Děti, které budou jednou poznávat maminku z fotografií, z vyprávění, z nahrávek a vzpomínek druhých. Maminka Blanka, která svou dceru nejen milovala, ale také ji doprovázela v nejtěžším období.
kolegové, kteří budou dál chodit do práce, dál zapínat mikrofony, dál mluvit k posluchačům, ale s vědomím, že jeden hlas už se nevrátí.
Parte tedy neodhalilo žádný skandál, odhalilo něco mnohem silnějšího, že za veřejným jménem se skrýval křehký lidský život, že za krátkou zprávou o smrti stojí roky boje, vyčerpání, odvahy a lásky.
a že poslední rozloučení není jen konec.
Je to okamžik, kdy si lidé napono uvědomí, co všechno pro ně jeden člověk znamenal.
Bára odešla tiše, ale bolest po ní tichá nebyla.
Zasáhla rádio, kolegy, známé osobnosti, posluchače i cizí lidi, kteří její příběh sledovali jen z povzdálí. A právě v tom se ukázalo, že její život měl větší dosah, než by se dalo změřit počtem odvysílených hodin. Zůstala po ní stopa a ta stopa vedla dál za hranici posledního rozloučení.
Když se v titulcích objevují slova jako šok, tajemství nebo pravda v pozadí, lidé často čekají něco hlučného. Čekají skandál, zradu, nečekané odhalení, něco, co změní pohled na celý příběh. Jenže u Báry Tlučhořové byla skutečnost mnohem hlubší a bolestnější. Nešlo o skandál, nešlo o temné tajemství, které by mělo někoho obvinit. Šokující bylo něco jiného. Jak krutě dokáže nemoc vzít člověku sílu, důstojnost, budoucnost a přesto mu nedokáže vzít lásku, kterou po sobě zanechá.
Bára nebyla jen jméno v krátké zprávě.
Nebyla jen moderátorka, která odešla příliš brzy. Byla žena, která musela projít cestou, před nž by se zachvěl každý.
Z aktivního života, z prostředí rádia, z mateřské radosti a každodenních plánů se postupně dostávala do světa, kde se počítá každý pohyb, každé sousto, každý nádech bez bolesti. To je pravda, která bolí nejvíc. Nemoc nebere všechno najednou, bere postupně. Nejprve jistotu, potom sílu, potom samostatnost a nakonec i čas. Přesto nelze jí příběh vyprávět jen jako příběh umírání. To by bylo nespravedlivé. Bára byla především člověk, který žil. Smála se, pracovala, milovala. Měla kolem sebe lidi, kteří ji měli rádi. Měla hlas, díky němuž se dostávala do životů posluchačů, aniž by o tom možná přemýšlela. Měla děti, pro které se její jméno jednou stane pokladem skládaným z fotografií, vzpomínek, nahrávek a vyprávění těch, kdo ji znali. Její synové možná dnes ještě nemohou pochopit, co se stalo.
Jednou se však budou ptát a tehdy jim někdo řekne, že jejich maminka byla statečná. Ne proto, že by nikdy neplakala, ne proto, že by necítila strach, ale proto, že i ve chvíli, kdy jí život bral jednu možnost za druhou, zůstávala obklopena láskou a sama byla jejím zdrojem. Řeknou jim, že lidé, kteří poslouchali, kolegové, přátelé i cizí lidé, se spojili, aby pomohli. A v tom bude ukrytý důkaz, že její život měl smysl. Skutečnost za jím příběhem tedy není jen o rakovině. Je také o mateřství, které dokáže dát člověku sílu, i když tělo slábne. Je o mamince Blance, která stála u své dcery v okamžicích, kdyby mnoho jiných lidí nevědělo, kde brát další sílu. Je o kolezích z rádia, kteří nezapomněli. Je o veřejnosti, která na chvíli odložila lhostejnost a ukázala, že soucit ještě není prázdné slovo. A možná právě proto bářen příběh tolik zasáhl Česko. Protože v něm nebyla vzdálená celebrita za sklem. Byla v něm obyčejná lidská zranitelnost, strach matky, bezmoc rodiny, věrnost přátel, ticho pohlasu, který býval plný života.
A také připomínka, že nikdo z nás neví, kolik času má. Můžeme odkládat slova, obětí, telefonáty, poděkování, ale život někdy zavře dveře dřív, než jsme připraveni. Bára odešla ve věku, kdy by mnoho lidí teprve plánovalo další roky.
Ona však za sebou nechala něco, co se nedá měřit délkou života. zanechala stopu v lidech, zanechala vzpomínku na hlas, který rozdával energii, zanechala dva syny, kteří v sobě ponesou část jejího příběhu a zanechala tichou výzvu pro všechny ostatní, abychom si víc vážili těch, kdo jsou ještě vedle nás, protože některé hlasy se nevracejí do vysílání, nezazní znovu ve známém čase, neozvou se mezi písničkami, nerozesmějí posluchače cestou domů, ale mohou zůstat v paměti. Mohou se stát světlem, ke kterému se lidé vracejí, když chtějí pochopit, že i krátký život může mít hluboký význam. A bářin hlas, i když umokl, v mnoha srdcích dál tiše zní.
Bára Tlučhořová odešla příliš brzy, ale nezmizela beze stopy. Zůstali po ní dva malí synové, maminka Blanka, kolegové, kteří na ni nezapomenou a posluchači, pro které její hlas kdysi znamenal obyčejnou radost všedního dne. Parte oznámilo jen datum posledního rozloučení, ale za ním byl celý život plný práce, smíchu, bolesti, mateřské lásky i odvahy. A možná právě proto její příběh tolik bolí, protože nám připomíná, že některé hlasy neutichnou úplně, jen se přesunou z rádia do paměti těch, kteří je nosí dál.